Září 2007


První brigádový den

29. září 2007 v 21:52 | Adrasteia |  Něco o mě
Tak...
Dnes už po3 :) Ale tohle dle mého stojí za zmíňku.
Všichni znáte naší skvělou blogařku Jejku :) Tak ta mi dnes přesně v 9:36 volala: Nevzala by jsi brigádu, no a už to jelo - za prvé jí moc děkuji, že jsem jí dostala a za druhé jsem díky tomu konečně vypadla na tu první brigádu :)
Tak jsem se dobelhala do Luxemburk Plaza na Floře, dostala čipovku, po té, co jsem proběhla bludištěm a našla centrálu, velice jsem se v té budově ztrácela XD Suterén je děsnej XDD Tak to vše začínalo, dostala jsem na hlídání partu dělníků. Tak jsem si jen četla četla... nakonec to skončilo, že s pány jsem si dobře pokecala, běhali jsme po budově z patra do patra kde makali, pak se k nám přidal jeden kluk, co je taky hlídal :) tak to jsme se zakecali ještě lépe. Nakonec, jako špičku jsem dnes překonala strach z výšek, na střeše této budovy, když mě tam naše skupinka, pro dnešek, vzala, ať jdu s nimi. Baráček má 8 pater a já si stála na kraji střechy, volně, jen dýchala, zírala na okolí, na radiový přijímač a pak jsme tam fotili :) Taky jedno foto tedy přináším:
Sloužila jsem tak od 10:15 do 17:00 a tak dobrej den jsem dlouho nezažila, chtějí mě tam navíc zase ;P Personál je na 1.
Díky Jejko, hlavně tobě, za uskutečnení super dne.
Mějte se, Adra

HA! Jsem zpět a v plné síle :)

29. září 2007 v 8:53 | Adrasteia |  Něco o mě
No, ahojda!
tak jsem tu, opět, net mi byl zaptnut, zákaz ukončen :) Ale když to tak vezmu zpětně, vytáhla jsem dopisní papíry a psala si s pár lidma a píšu, tohle to to přineslo, takové vrácení v času a hodně mě to bavilo a baví si psát. Hodně jsem přepisovala i z knížek věci k sobě do sešitů, bez netu se dalo žít, ale je fakt, že jsem zase ráda zpět :)
Včera jsem byla venku s kámoškou, Ančou - no, to vám asi moc neřekne :) Kamarádka prostě ze základky, tak jsme ztratily spolu pár slov, stalo se pár vtipných věcí, hlavně jedna byla až "strašlivě, hrozitánsky" vtipná, až se nám udělalo blbě :D.
No jo no, tak se mějte, to je jenom aby jste si nemysleli že jsem umřela :D
Adra
PS: Pod perexem najdete mou fotku, musela jsem jí sem dát, protože kámojda Ančička mi na ní dělala úpravy, pohrála si s ní a mě se to líbí, tak se jdu chlubit svým dárkem :D Moc jí za to děkuju, je dost šikovná :)


Citáty - Pro pesimisty a optimisty 13.

22. září 2007 v 17:45 | Adrasteia
Pesimista: optimista s životní praxí.
- J. Tuwim: Tančící Sókratés
.
Optimismus sice usnadňuje život,
ale neřeší ho.
- J. Čapek: Psáno do mraků
.
Je to pořád jeden život,
ať už se směješ,
nebo pláčeš.
- Japonské přísloví
.
Když se rozvoněly fialky, řeklo lejno:
No, vytvářejí laciný kontrast!
- St. J. Lec: Neučesané myšlenky
PS: A konečně slíbená jap. písnička ;P Snad jí tu ještě nemám.

Povídky a příběhy: Odpočívej v pokoji: pohřeb "to nedokážu"

20. září 2007 v 18:00 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura
Odpočívej v pokoji:
pohřeb "to nedokážu"
Čtvrťáci v Donnině třídě vypadali stejně jako spousta jiných žáků, které jsem za ta léta viděl. Seděli v šesti řadách po pěti lavicích. Katedra stála před lavicemi, čelem k žákům. Na nástěnce byly vystaveny práce dětí. Ve všech ohledech se to zdála být typická tradičný třída na základní škole. Ale přesto mi tam něco připadalo zvláštní, hned jak jsem do ní poprvé vstoupil. Jako by ve třídě panovali skrývané vzrušení.
Donna byla učitelka se spoustou zkušeností načerpaných za ta léta strávený v michiganských městečkách. Scházeli jí jen dva roky do důchodu. Kromě toho se jako dobrovolník připojila k mému projektu doškolování učitelského personálu z michiganské oblasti. Cílem projektu bylo, aby se učitelé dokázali vyjadřovat tak, aby žákům pomáhali získávat sebevědomí a aby žáci dokázali převzít odpovědnost za svůj život. Donna se měla těchto školení účastnit a uvádět do praxe návrhy, které při nich zazněly. A já jsem měl chodit na náslech a pomáhat při jejich provádění.
Posadil jsem se na prázdné místo v jedné ze zadních lavic a sledoval průběh hodiny. Všichni žáci usilovně psali, protože dostali za úkol sepsat na list papíru vše, co si myslí o nějakém tématu. Má nejbližší desetiletá sousedka sepisovala své "To nedokážu".
"Nedokopnu míč za druhou čáru."
"Neumím dělit více než trojcifernými čísly."
"Nedokážu přimět Debbie, aby mě měla ráda."
Měla už papír zpola zaplněný a nezdálo se, že by vbrzku hodlala přestat. Usilovně a vytrvale pracovala dál.
Prošel jsem se kolem své řady a nahlížel žákům do jejich praví. Všichni podrobně popisovali, co jim nejde.
"Nedokážu deset shybů."
"Neumím odpalovat míček na levou stranu pole."
"Nedokážu sníst jenom jednu sušenku."
Jejich činnost podnítila mou zvědavost a rozhodl jsem se, že se zeptám učitelky, oč se vlastně jedná. Když jsem k ní přišel blíž, zjistil jsem, že sama také něco píše. Napadlo mě, že nejlepší bude ji nevyrušovat.
"Nemůžu dostat Johnovu matku na třídní schůzku."
"Nedokážu odnaučit dceru, aby nám nenechávala prázdnou nádrž."
"Nemůžu naučit Alana, aby nemluvil rukama, ale pusou."
Poněvadž jsem nemohl zjistit, proč žáci i s učitelkou sepisují všechny negativní věci místo toho, aby se soustředili na klady toho, co mohou a umějí, vrátil jsem se do své lavice a pokračoval v psaní poznámek. Žáci psali ještě asi deset minu. Většinou už měli popsaný celý list a někteří se dali do druhého.
"Dopište poslední větu a nezačínejte psát novou," ukončila Donna společnou činnost. Potom žáky vyzvala, aby přeložili papíry na polovinu a přinesli je ke katedře. Tam je měli položit do prázdné krabice od bot.
Když byla všechna vyznání nedokonalosti na místě, Donna k nim přidala i to své. Přiklopila krabici víkem, zasunula si ji do podpaží a zamířila ke dveřím a pak ven ze školy. Žáci se vydali za ní a já jsem je následoval.
Na chodbě se průvod zastavil. Donna vešla do skladu nářadí, něco chvíli hledala pak se vynořila s rýčem. S rýčem v jedné ruce a s krabicí v druhé Donna vyšla ze školy. Zástup žáčků ji následoval až k nejvzdálenějšímu rohu hřiště. Tam začala kopat.
Oni tam měli pohřbít své "To nedokážu"! Kopání trvalo asi deset minut, protože se u rýče chtěla vystřídat většina čtvrťáků. Když měla jáma přes osmdesát centimetrů, přestali hloubit. Rychle na její dno položili krabici a zasypali ji hlínou.
Jednatřicet deseti a dvanáctiletých žáků stálo u čerstvě zasypaného hrobu. Každých z nich do něj pochodoval kompletní seznam svých "To nedokážu", které teď leží skoro metr pod zemí. A spolu s nimi to udělala i jejich učitelka.
Najednou Donna prohlásila: "Děvčata a chlapci, vezměte se za ruce a skloňte hlavu." Žáci poslechli. Rychle utvořili kruh kolem hrobu a vzali se za ruce. Sklonili hlavu a čekali. Donna přednesla pohřební řeč.
"Přátelé, dnes jsme se zde shromáždili, abychom uctili památku našeho 'To nedokážu‛. Když ještě bylo s námi na této zemi, zasáhlo srdce každého z nás, a mnohé velice hluboko. Jeho jméno bylo bohužel zmiňováno ve všech veřejných budovách - ve školách, na radnicích, ve vládních budovách, a dokonce i v Bílém domě.
Připravili jsme 'To nedokážu‛ místo posledního odpočinku a také náhrobní kámen s epitafem. Zůstali tu po něm sourozenci 'To dokážu‛, 'To udělám‛ a 'Hned se do toho dám‛. Nejdou sice tak známí jako jejich zesnulý příbuzný a určitě dosud nejsou tak silní a mocní. Ale jednoho dne se snad s naší pomocí dočkají na světě ještě větší slávy.
Kéž naše 'To nedokážu‛ odpočívá v pokoji a kéž všichni přítomní naberou z jeho nepřítomnosti sílu vzít život do svých rukou a jít dál. Amen."
Došlo mi, že žáci na tento den nikdy nezapomenou. To, co právě udělali, mělo symbolický, metaforický význam pro jejich další život. Byla to hluboká zkušenost, který se navždy vryje do jejich vědomí i nevědomí.
Největší podíl na tom měla učitelka, která také napsala své "To nedokážu", spolu s ostatními je pohřbila a pronesla nad ním pohřební řeč. Ale její úkol ještě nebyl u konce. Když skončila svůj proslov, vyzvala své žáky k návratu do třídy, kde se konala pohřební hostina.
Odchod svého "To nedokážu" společně oslavili sušenkami, popcornem a ovocnými džusy. Při této oslavě Donna vystřihla z balicího papíru velký náhrobní kámen. Nahoru napsala "To nedokážu" a pod to: "Odpočívej v pokoji". Dolů připsala datum.
Papírový náhrobní kámen visel v Donnině třídě až do konce roku. Když se náhodou stalo, že některý z žáků na něj zapomněl a řekl: "To nedokážu," Donna prostě jen ukázala na nápis "Odpočívej v pokoji". A žáček si hned vzpomněl, že "To nedokážu" je už po smrti a opravil se.
Nebyl jsem jedním z Donniných žáků. Donna se měla učit ode mně. Ale toho dne mi udělila lekci, která mi bude užitečná až do konce života.
I nyní, po létech, kdykoli slyším, "to nedokážu", vidím před sebou onen pohřeb. Stejně jako žáci si i já vzpomenu, že "To nedokážu" už není mezi námi.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: Chick Moorman, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

Zase jsem se tu ukázala ;P

17. září 2007 v 7:25 | Adrasteia |  Něco o mě
Ahojda,
no jo no, tak na net zákaz trvá, ještě že jsem ho měla včera dovolený, abych mohla něco napsat. Jak se všichni máte? Aby jste tu jen nehodnotili obrázky a texty.
V sobotu jsem byla na závodech a moc to nevyšlo :) Jen 120 bodů, ale zase vezmu v úvahu, že první polovinu jsem celou nezvládala, s několika auty, asi jsem neměla mít 2 měsíce pauzu od závodů, ale musela jsem, protože jsem byla pořád v tahu, no, zvládne se to, znova se do toho dostanu.
Ve škole... Hm, no, fakt tam prý musím znova :P Divné, no. Teprve se máme začí pořádně učit, protože tam něco dostavovali, tak na každou hodinu (na 5) jsme měli 25 minut, tak jsme se učili do 10:30, ale teď už vidím ten rozvrh ->
No jo no, co se dá dělat, asi nic. Na luky to budu stíhat, na svého človíka snad budu mít čas, doma taky, tak se uvidí :)
Mějte se a loučím se s jednou ze svých fotek, snad se bude líbit ;)
Kdyby to byl čtyřlístek, tak bych vám popřála hodně štěstí třeba ve škole :D Aby jste vše zvládali.
Adra

Fighting Betas - Japanese

17. září 2007 v 7:00 | Adrasteia |  Anime a Manga
Bojovnice od jednoho autora, v různých variacích kimon :) :
A tady dle mého ta nejhezčí:

Povídky a příběhy: Mám tě rád

16. září 2007 v 9:44 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura
Mám tě rád
Na co myslím, když ráno vezu syna do školy: Dobré ráno, mladý muži. Ten skautský stejnokroj ti vážně sluší, mnohem víc než kdysi mně. To jsem měl také o pár kilo víc než ty. Nikdy jsem na škole neměl tak dlouhé vlasy, to až na fakultě, ale myslím, že bych tě stejně vždycky poznal podle toho, jak jsi zarostlý kolem učí, podle okopaných špiček bot a pomačkaných kalhot na kolenou... Zvykli jsme si na sebe...
Od té doby, co ti bylo osm, zjišťuji, že už tě vůbec nevidím. Když bylo na svátek Objevení Ameriky volno, zmizel jsi táno v devět. Viděl jsem tě na dvaačtyřicet vteřin při obědě a pak ses objevil až na večeři, v pět. Stýská se mi po tobě, ale vím, že máš na starost spoustu důležitých věcí. Jistě aspoň tak důležitých, jako ostatní lidé na ulici.
Musíš růst a odrůstat a to je důležitější než cvakat lístky, dohadovat prodej akcií nebo vydělávat na spekulacích. Musíš se naučit, co ti jde a co ne - a musíš se naučit se s tím vypořádat. musíš se naučit poznávat lidi, dívat se, jak se chovají, když s nimi něco není v pořádku - jako ti chuligáni na kolech, co ubližují menším dětem. No, a taky se budeš muset naučit nedat na sobě znát, že ti vadí přezdívky. Ono to nebude bolet míň, ale nesmíš to dát najevo, nebo si příště vymyslí ještě horší. Jenom doufám, že si budeš pamatovat, jaké to je, pro případ, že by tě někdy napadlo šikanovat menší kluky.
Kdy jsou ti naposledy řekl, že jsem na tebe pyšný? Když si na to nemůžu vzpomenout, měl bych se nad sebou zamyslet. Pamatuji se, kdy jsem na tebe naposledy křičel - aby sis pospíšil, nebo přijdeme pozdě - ale spíš tě pleskám přes ruce než po ramenou, jak říkával Nixon. Kdybys tohle náhodou četl, tak spíš, že jsem na tebe hrdý. Moc se mi líbí tvá nezávislost, jak se o sebe dokážeš postarat, i když mě to trochu děsí. Nikdy jsi nebyl ufňukaný, a proto o tobě můžu napsat, že jsi skvělý kluk.
Proč otcové tak těžko zjišťují, že osmiletí potřebují, aby je někdo objal, stejně často jako čtyřletí. Jestli si nedám pozor, tak tě začnu chytat za rameno s výčitkou: "Co mi to tu povídáš?" místo toho, abych tě objal a řekl ti, že tě mám rád. Život je příliš krátký na to, abychom si mohli dovolit skrývat své city. Proč si osmiletí tak těžko uvědomují, že šestatřicetiletí potřebují objímat stejně často jako čtyřletí?
Nezapomněl jsem ti říct, že jsem hrdý na to, že ses po týdnu nestravitelných obědů v jídelně zase vrátil k balíčkům z domova? Jsem rád, že si vážíš svého zdraví.
Kdyby ta cesta nebyla tak krátká... chtěl jsem s tebou mluvit o tom, co se stalo včera večer... když tvůj bráška už spal a my jsme tě s maminkou nechali vzhůru, aby ses mohl dívat na zápas Yankees. To jsou tak krásné chvíle. Nijak se nedají naplánovat. Pokaždé, když se pokoušíme něco naplánovat, není to tak hezké, tak silné ani tak vřelé. Na chviličku jsem se cítil, jako bys byl dospělý a my si spolu povídali bez oněch "Co bylo dneska ve škole?". Už jsem ti zkontroloval úkol, jediným možným způsobem - s kalkulačkou v ruce. Umíš počítat líp, než se to kdy naučím já. A tak jsme se bavili o zápase a tys toho věděl o hráčích víc než já, leccos jsem se od tebe dověděl. A oba jsme byli šťastní, že Yankees vyhrávali.
A tady už je strážník na přechodu před školou. Ten nás asi přežije oba. Kdybys tak dneska nemusel do školy. Chtěl bych ti říct tolik věcí.
Zmizel jsi z auta takovou rychlostí. Chtěl jsem si tu chvíli vychutnat, a ty už jsi.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: Victor B. Miller, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

Girls, Girls... Girls :)

12. září 2007 v 7:00 | Adrasteia |  Anime a Manga

Pozdrav

11. září 2007 v 15:09 | Adrasteia |  Něco o mě
Ahoj všem,
tak, máme tu školní rok. Píši zase až teď, krom toho, že jsem byla na seznamovacím kurzu, kde nám ty 4 dny lilo každej den, jeden den jsem taky proležela a ne sama, tak to jde. Ale nemohu sem pořád, protože mám menší zákaz na internet, takže volný čas jsem jako u UT 2004 a hraju a nebo dělám věci do školy. Je to upřímně těžký přechod, základka -> gympl. Snad to budu zvládat, ale v angličtině to budu mít asi avelice těžké.
Tak se mějte dobře.
Adra

Prázdniny za náma :)

3. září 2007 v 11:56 | Adrasteia |  Něco o mě
Tak, ahojky,
no, prázdniny za náma, já jsem se dnes byla podívat, kam budu chodit (Gymnázium), no, tak jsem to pojmenovala cvok-house číslo 2 XD Naše škola byla 1 ;)
Jak jste si užili prázdniny? U mě to nakonec bylo dobré, až na některé dny, hodiny a minuty...
Zbytek pod perexem.
Tady máte ještě písničku, příště bude snad už japonská, přeřadím vám z této koleje :D

Sister Princess

2. září 2007 v 7:30 | Adrasteia |  Anime a Manga

Jedna série od Ecchi kreslíře

1. září 2007 v 9:09 | Adrasteia |  Anime a Manga
Tak, aby se ukázalo, že ten co kreslí ecchi obrázky, co jsem sem dala, umí i jiné, i když stále se špetkou ecchi.
(Související články: Ecchi Girls, Next Ecchi Girls :) )
Adra