Soucit se skrývá v očích
Přihodilo se to před mnoha lety za jednoho nevlídného studeného večera v severní Virginii. Mráz pokryl vous starého muže, který čekal na převoz přes řeku, jinovatkou. Čekání se zdálo nekonečné. Mrazivým větrem ošlehané tělo znecitlivělo a ztuhlo.
Zaslechl slabý, pravidelný rytmus přibližující se kopyt, která klusala po zmrzl cestě.Úzkostlivě pozoroval několik jezdců, kteří se blížili ze zatáčky. Prvního nechal přejet, ani se nesnažil upoutat jeho pozornost. Pak projel kolem další a další. Nakonec se k místu, kde stařec seděl jako sněhová socha, přiblížil poslední jezdec. Když přijel blíž, pohlédl mu stařec do očí a řekl: "Pane, byl byste tak laskav a odvezl starého muže na druhou stranu? Zdá se, že zde není průchod pro štěstí."
Jezdec zastavil koně a odpověděl: "Samozřejmě. Jen si naskočte." Když jezdec uviděl, že stařec nemůže své napůl zmrzlé tělo zvednout ze země, seskočil a pomohl mu do sedla. Jezdec převezl starce nejen přes řeku, ale odvezl ho i tam, kam měl namířeno, což bylo jen o několik kilometrů dál.
Když se přibližovali k malé, ale útulné chaloupce, nedala jezdci zvědavost, a tak se zeptal: "Pane, všiml jsem si, že jste nechal ostatní jezdce přejet, aniž byste se je snažil přemlouvat, aby vás vzali s sebou. Pak jsem přijel já a vy jste mě okamžitě požádal, abych vás odvezl. Nejde mi do hlavy, proč jste za takového mrazivého zimního večera čekal a oslovil až posledního jezdce? Co kdybych vás odmítl a nechal vás tam napospas?"
Stařec se pomalu svezl z koně, pohlédl jezdci přímo do očí a odpověděl: "Už na světě nějakou tu dobu pobývám,. Řekl bych, že se docela dobře vyznám v lidech." A pokračoval: "Podíval jsem se do očí těch ostatních jezdců a ihned mi bylo jasné, že je moje situace nezajímá. Nemělo by žádný smysl, abych je žádal o odvoz. Ale když jsem pohlédl do vašich očí, spatřil jsem v nich laskavost a soucit. Věděl jsem, že váš jemný duch uvítá příležitost, aby mi mohl pomoci v nouzi."
Tato povzbudivá slova na jezdce silně zapůsobila. "Jsem vám velmi vděčný za to, co jste řekl," řekl starci. "Ať se mi nikdy nestane, abych se staral jen o své záležitosti a neměl čas se vší laskavostí a soucitem vyslyšeny potřeby ostatních."
Pak Thomas Jefferson obrátil koně a zamířil do Bílého domu.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: Neznámý autor, z knihy: Brian Cavanaugh - The Sower's Seeds, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)