Povídky a příběhy: Síla vůle

28. srpna 2006 v 10:08 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura
Síla vůle
V malé venkovské škole se topilo ve starodávných kovových kamnech. Jeden z žáků měl vždycky za úkol přijít do školy dřív a ještě před příchodem spolužáků a pana učitele ve třídě zatopit.
Jednoho dne ráno ale našli školu v plamenech. Malého chlapce vytáhli, který měl zatopit, se jim podařilo ze sálající budovy v bezvědomí, víc mrtvého než živého. Měl těžké popáleniny dolní poloviny těla, a tak ho odvezli do místní nemocnice.
Strašlivě popálený chlapec v polovědomí na nemocničním lůžku matně slyšel lékaře, který právě mluvil s jeho matkou. Říkal, že její syn určitě umře - což by bylo skutečně nejlepší - protože požár hrozně poničil celou dolní polovinu jeho těla.
Ale statečný chlapec umřít nechtěl. Umínil si, že přežije. K údivu lékaře také opravdu přežil. Když pominulo nebezpečí smrti, zaslechl další tichou rozmluvu lékaře s matkou. Lékař říkal, že na dolní polovině chlapcova těla bylo spáleno tolik masa, že by snad bylo lépe, kdyby byl umřel, protože takhle je natrvalo odsouzen k životu mrzáka, bez jakékoli vlády nad dolními končetinami.
Srdnatý chlapec si znovu postavil hlavu. On žádný mrzák nebude. Bude chodit. Ale od pasu dolů neměl bohužel žádnou motorickou schopnost. Slaboučké nohy mu jen tak visely, byly celé, ale bez života.
Konečně ho propustili z nemocnice z nemocnice. Matka mu útlé nohy každý den masírovala, ale on nic necítil, nedokázal jimi pohnout ani o kousek. Ale to jeho vůli začít znovu chodit nijak neoslabilo.
Když nebyl v posteli byl odkázán na invalidní vozík. Jednoho slunečného dne ho matka vyvezla na dvůr, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Tentokrát se však místo sezení na místě vrhl z vozíku na zem. Plazil se po loktech přes trávník, nohy se za ním bezvládně plouhaly.
Dostal se až k bílému laťkovému plotu, který ohraničoval jejich pozemek. S velkým úsilím se po laťkách vytáhl nahoru. Pak se kousek po kousku vlekl podél plotu, rozhodnutý, že chodit bude. Dělal to tak každý den, až kolem plotu udusal cestičku. Nic na světě si nepřál tolik jako to, aby se v jeho bezvládných nohou zase probudil život.
Až každodenní masáže, chlapcova ocelová vytrvalost a tvrdošíjná vůle způsobily, že se dokázal postavit. Po nějaké době se už dokázal pomalu šourat, pak jít bez cizí pomoci - a potom i běhat.
Začal znovu do školy chodit a pak běhat, pro čirou radost z běhu. Na vysoké škole už závodil v lehké atletice.
Ještě později, v Madison Square Garden, tento mladík, který neměl ani přežít, který jistě nikdy neměl znovu začít chodit, který nemohl ani nikdy doufat, že bude běhat - tento mladík se silnou vůlí, doktor Glenn Cunningham, vytvořil světový rekord v běhu na jednu míli!
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka:Burt Dubin, knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beldaran Beldaran | 28. srpna 2006 v 13:36 | Reagovat

Připomíná mi to film Forrest Gump a taky Terryho Foxe. Ale je to tak, nemocní lidé dokáží v sobě najít ohromnou sílu, že ostatní zdraví můžou jen závidět. Možná to bude tím, že tady chtějí zůstat, že vědí o co všechno by přišli. To si ostatní neuvědomují.

2 Adrasteia Adrasteia | 28. srpna 2006 v 14:34 | Reagovat

Mají obrovskou sílu... Vnitřní a vytrvalost, nemají ve svém životě tendenci vzdávat se.

3 Pierot Pierot | 19. září 2006 v 14:19 | Reagovat

Už to bylo napsáno, síla vůle a víra v to, že je ještě nějaká naděje, dělají zázraky. Před takovým člověkem smekám...

4 lolka lolka | 8. října 2006 v 18:19 | Reagovat

OMG to sou ale trapny KECI   :D:D:D ste všichni snad padli na hlavu  ne??? to je  uplna BLBOSTIČKA ........................ja když mi bylo 11 sem šel přitopit do kotle a ten kotel mi vybuch do slova před PEREM.....mam popaleniny 3 stupne.....   od pupka až po kotniky.........  do tedka jezdim na voziku...taky my mama masirovala nohy a skoušel sem se  postavit ale FURT nic je to  o ničem   mějte  se a AHOJ

5 Pierot Pierot | 10. října 2006 v 12:59 | Reagovat

To je mi líto, ale je to příběh, každý má k životu jiný postoj a navíc, zázraky se dějí jen někdy... A musí se v ně věřit...

6 Mirek Mirek | E-mail | 19. května 2007 v 15:29 | Reagovat

Těchto lidí je málo, mají hendikep, a přece sou silnější než my! Síla vůle nemá meze, můžeme si ji v sobě postupně pěstovat, až se za čas staneme posedlími a prohru si ani nedokážeme připustit! Pak se staneme výtězové a více si toho vážíme...

7 kokrhel kokrhel | 6. prosince 2009 v 8:56 | Reagovat

bryyyyyyyy taky bych to chtel umet xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama