Srpen 2006

Mé prázdniny na chatě :)

21. srpna 2006 v 7:37 | Adrasteia |  Něco o mě
Takže jsem sem chtěla dát už před delší dobou obrázky, našeho mini potůčku před menší potopou na chatě. Bohužel jsem je nějak zapoměla dát na CD, takže jsou až teď. Takže tady máte náš malý roztomilý potůček před a po deštích :)
Takže takhle vypadá před, nedívejte se moc na tu slehlou trávu, stihli jsme to vyfotit až po vetši vodičče, ale takhle vypadá v normálu.
No a to je náš malý potůček :) Řeka Svratka vypadala ještě hůř a les byl také jedna velká louže. Takže týden, z tech dvou jsme mohli být akorát tak v chatě, no, ale tam se také něco našlo ;)
Pokud znáte film: Na samotě ulesa, byla tam taková jedna krásná věta, když stál děda ve dveřích, řekl něco s děšěm, to by se hodilo, když jsem tam stála já XD

Něco o mě: Má zvířátečka

20. srpna 2006 v 9:11 | Adrasteia |  Něco o mě
Tak, tady jsem Vám chtěla jenom ukázat, co mi pořád žere nábytek, když to pustím po pokoji. :) Jsou to starší fotky, ale je taky chytit někde v klidu, to je úkol pro agenta 007. Ta první činčilka je Honzík a ta druhá Barunka. Už se na ně zase domů těším :) Adrasteia

Povídky a příběhy: Stačí to jen vyslovit!

19. srpna 2006 v 9:55 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura

Stačí to vyslovit!

Kdybyste měli co nevidělt umřít
a mohli jste si ještě naposled
zatelefonovat, komu byste
komu byste zavolali a co byste mu řekli?
A na co čekáte?
- Stephen Levine
Večer jsem si četl jednu ze stovek poučných knížek o tom, jak být správným rodičem, a cítil jsem se trochu provinile, protože k některým z popsaných strategií jsem měla na hony daleko. Nejdůležitější podle té knihy bylo, aby rodiče se svými dětmi hodně mluvili a často jim říkali, že je mají rádi. Kolem dokola mi kladli na srdce, že děti musejí vědět, že jsou bezpodmínečně, neodvolatelně a skutečně milovány.
Vydal jsem se do patra, k pokoji svého syna, a zaklepal jsem na dveře. Zevnitř nebylo slyšet nic než rachot bicích. Věděl jsem, že syn je uvnitř, ale nijak na zaklepání nezareagoval. Otevřel jsem tedy dveře a samozřejmě jsem ho našel se sluchátky na uších, jak poslouchá jakousi hudbu a bije přitom do bubnů. Nahlédl jsem dovnitř, abych upoutal jeho pozornost: "Time, můžu na moment?"
Odpověděl: "Ale jistě, tati, rád." Oba jsme si sedli a po čtvrt hodině povídání o ničem a koktání jsem sena syna podíval a řekl: "Time, mám moc rád, když hraješ na bicí."
"Dík, táto, to jsem rád."
Rozloučil jsem se a vyšel ze dveří. Když jsem scházel ze schodů, dolehlo na mě svědomí, že jsem mu neřekl to, co jsem měl. Cítil jsem, že se prostě musím vrátit a vyslovit ono magické heslo: Mám tě rád.
Vyšel jsem zpátky, zaklepal na dveře a otevřel: "Měl bys chvilku, Time?"
"Jasně, tati. Kdykoli chceš. Co bys potřeboval?"
"Víš, když jsem za tebou přišel poprvé, chtěl jsem ti něco říct, a nakonec jsem mluvil úplně o něčem jiném. Time, pamatuješ si, jak ses učil řídit a já s tím měl spoustu problémů? Tehdy jsem napsala taková tři slova a strčil ti je pod polštář. Doufal jsem, že ten lístek najdeš. Bylo správné, abych to jako tvůj táta udělal a řekl ti, jak tě mám rád." Pokračoval jsem jakoby nic dál a za chvíli jsem prohodil: "Chci, abys věděl, že tě máme rádi."
Tim se na mě podíval a řekl: "Dík, táto. to jako ty a máma?"
"No, ano, oba dva, jenom ti to nedáváme dost najevo."
Odpověděl: "Dík, to e vážně moc důležité. Já vím, že mě máte rádi."
Sebral jsem se a šel pryč. Po cestě dolů mě napadlo: "To je neuvěřitelné. Už jsem tam byl dvakrát a pokaždé mu řeknu něco jiného, než chci."
Rozhodl jsem se, že se za Timem vrátím a svěřím se mu s tím, co cítím. Uslyší to ode mne přímo! Nevadí, že už má metr osmdesát. A tak jsem se vrátil nahoru, zaklepal a z druhé strany se ozve: "Počkej. Budu hádat, kdo to je. Že bys to byl ty, táto?"
"Jak jsi to poznal?" divil jsem se. "No přece tě znám už od té doby, co jsi můj otec." odpověděl mi.
Položil jsem otázku: "Time, měl bys ještě chvilku?"
"To víš, že mám, tak jen pojď. Asi jsi mi neřekl to, cos chtěl, že jo?"
"Jak to víš?"
"Znám tě už od plenek."
"No, ano, Time, něco jsem ti pořád ještě neřekl. Chtěl jsem ti povědět, jak si pro mne s maminkou důležitý. Ne tím, co děláš nebo co jsi udělal, stejně jako ostatní kluci z vaší školy. Ale proto, kdo jsi jako člověk. Mám tě rád a chtěl jsem jenom, abys to věděl, a nevím, proč mi to trvalo tak dlouho, než jsem ti něco tak důležitého řekl."
Tim se po mě podíval a prohlásil: "Ale, tati, já vím, že mě máš rád, a je fakt skvělé to od tebe slyšet. Jsem ti moc vděčný, že máš o mne takovou starost a žes mi to chtěl říct." Když už jsem byl mezi dveřmi, dodal: "Jo, tati, máš ještě chvilku?"
"Co mi to chce říct?" pomyslel jsem si a odpověděl: "Jasně, proč ne?"
Nevím kam na to ty děti chodí, ale od rodičů to určitě nemají - protože mi řekl: "Tati, můžu se tě na něco zeptat?"
"A na co?"
"Tys byl na nějakém školení nebo na něčem podobném?"
V duchu jsem si povzdechl: "Ach jo, vidí do mě jako každý osmnáctiletý." Odpověděl jsem: "Ne, četl jsem takovou knížku, kde píšou, jak je důležité, aby rodiče říkali dětem, co k nim skutečně cítí."
"Tak díky, že sis udělal čas, tati. Popovídáme si později.?
Myslím, že nejdůležitější věcí, kterou mě Tim toho večera naučil, je, že pochopit skutečný význam a smysl lásky je možná jen tehdy, když je člověk ochoten za ni zaplatit. prostě musí jít se svou kůží na trh a nebát se lásku projevit.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka:Gene Beldey, knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

Vicious pro Higure

18. srpna 2006 v 10:43 | Adrasteia |  Na vaše přání
A nyní pár menších obrázečků:

Odkaz...

15. srpna 2006 v 18:18 | Adrasteia |  www
No, další odkázek je tu, není o Manze, ale o: Blog o fotografování, lásce, webu a zajímavostech. Pa, Adrasteia

Chobits pro ViciOuse

15. srpna 2006 v 15:10 | Adrasteia |  Na vaše přání
Jestli chcete další, tak jich mám hromadu :)

Jo, jo... Prázdniny skoro končí a já zase musím odjet :)

15. srpna 2006 v 14:39 | Adrasteia |  Moje vzkazy Vám
Ahojky všem, delší dobu jsem tu nebyla, ale doufám, že přichystané články to vynahradily. Už druhým dnem jsem doma, ale nějak jasem zatuhla jen u PC her, protože zítra zase jedu k babičče a tam ten počítač... Mám tam asi tři hry a internet ne. Musím říct, že tyhle prázdniny jsou snad ty nejhorší co jsem zažila, fakt už se těším do školy... Nechci ani do toho Chorvatska... Jen jednu výhodu to má, budu se moct potápět. Už chci školu a lukostřelbu. Ve škole se budu opět dohadovat s mým nejméně oblíbeným učitelem a řvát na něj, on na mě... Pak nadejde ta vzájemná ignorace...Těším se na lidičky ze třídy, kluky i holky... Na lukách se zase všichni umlátíme smíchy, když někdo řekně něco opravdu padlého na hlavu :). Fakt už se těším. Nějak mě ty prázdniny už nebaví, od začátku. Přeji pohodový poslední týden a několik dnů prázdnin, ať Vám vychází vše, co chcete, aby vycházelo. Mějte se tu pěkně, ještě sem dneska možná něco dám. Pa, Adrasteia :)

Láska...

15. srpna 2006 v 13:00 | Adrasteia |  Anime a Manga

Povídky a příběhy: Všechno dobré

14. srpna 2006 v 13:00 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura
Všechno dobré
Chodil do třetí třídy na škole Saint Mary's v Minnesotě, kde jsem učila. Měla jsem ráda všech čtyřiatřicet žáků, ale Mark Eklund mi obzvlášť přirost k srdci. Už od pohledu byl velice milý a tryskala z něj taková radost ze života, že se na něj nemohl člověk zlobit ani za občasná darebáctví.
Mark také nikdy nezavřel pusu. Kolem dokola jsem ho napomínala, že nesmí mluvit bez dovolení. Ale pokaždé mě zarazil svou upřímně míněnou omluvou: "Děkuji, že jste mě napomenula, sestro Heleno." Nejdřív jsem nevěděla, jak se mám zachovat, ale časem jsem si zvykla, že to od něj slyším několikrát za den.
Jednou mi už došla trpělivost, protože Mark to zase s mluvením opravdu přeháněl. Udělala jsem začátečnicko chybu. Přísně jsem se na Marka podívala: "Ještě jednou otevřeš pusu a já ti jí zalepím!"
Ani ne deset vteřin na to se ozval Chuck: "Mark zase mluví!" Nikoho jsem nežádala, aby na Marka dohlédl, ale protože jsem trest oznámila před celou třídou, musela jsem své slovo dodržet.
Mám tu scénu před očima, jako by to bylo dnes. Šla jsem ke stolu, s rozhodným gestem jsem otevřela zásuvku a vyndala roli lepící pásky. Beze slova jsem došla k Markově lavici, utrhla z pásky dva pruhy a přelepila Markovi pusu velkým X. Potom jsem se vrátila před třídu a pokračovala dál.
Když jsem se koutkem oka pohlédla po Markovi, mrkl na mne. A bylo to! Musela jsem se začít smát. Celá třída se bavila, když jsem se vracela k Markově lavici, sundala mu s pusy pásku a pokrčila rameny. Jeho první slova byla: "Děkuji, že jste mě napomenula, sestro Heleno."
Na konci školního roku mě požádali, abych učila matematiku na vyšším stupni. Za pár let, a aniž jsem na to byla upozorněna předem, se mi v lavici zase objevil Mark. Byl ještě milejší a slušnější než dřív. A protože ho "nová matematika" v deváté třídě zaměstnávala víc než dřív, už tolik nepovídal.
Jednou v pátek nám práce vůbec nešla od ruky. Celý týden jsme se prokousávali novou látkou a cítila jsem ve vzduchu, že žáci jsou čím dál frustrovanější - a také nabroušenější jeden na druhého. Musela jsem to nějak zastavit, než se celá situace vymkne z rukou. A tak jsem je požádala, aby si vzali dva listy papíru, napsali na ně jména všech spolužáků ve třídě a vždycky mezi nimi vynechali volné místo. Vyzvala jsem je, aby se zamysleli, co nejhezčího by mohli o každém z nich říct, a aby to potom napsali.
Ta práce nám zabrala celý zbytek hodiny, ale při odchodu ze třídy mi všichni své papíry odevzdali. Chuck se usmíval. Mark řekl: "Jsem rád, že mě učíte právě vy, sestro Heleno. Pěkný víkend."
Hned v sobotu jsem napsala jména všech žáků, každé na nový list, a sepsala pod ně všechno, co o nich ostatní prohlásili. V pondělí jsem tyto seznamy rozdala. U některých jsem popsala dvě strany. Celá třída se začala usmívat. "Opravdu?" slyšela jsem je šeptat. "To jsem netušil, že si toho někdo všimne." "Nevěděl jsem, že mě ostatní mají tak rádi."
Nikdo jsme se o tom už víckrát nezmínili. Ani jsem nevěděla, jestli se o těch seznamech bavili mezi sebou nebo s rodiči, ale to nebylo důležité. Práce splnila svůj účel. Žáci byli zase spokojeni sami se sebou i s ostatními ve třídě.
Ta třída už dávno opustila školu. O mnoho let později pro mě přijeli rodiče na letiště, když jsem se vracela z dovolené. Po cestě domů se maminka ptala na obvyklé věci: jaké jsem měla počasí a jak se mi tam líbilo. Konverzace pomalu vázla. Maminka se ohlédla po tatínkovi: "Táto..." Tatínek si odkašlal: "Včera večer volali Eklundovi."
"Vážně?" podivila jsem se. "Léta jsem s ním nemluvila. Kde je asi Mark?!
Tatínek tiše odpověděl: "Marka zabili ve Vietnamu. Zítra má pohřeb a jeho rodiče by byli rádi, kdybys tam taky přijela." Dodnes si přesně pamatuji to místo na I-494, kde mi tatínek řekl, že Mark umřel.
Ještě nikdy jsem neviděla vojáka ve vojenské rakvi. Mark vypadal tak mile a zrale. Jediné, na co jsem tehdy myslela, bylo, že bych dala všechnu lepící pásku na světě, kdyby na mne zase mohl promluvit.
Kostel byl plný Markových přátel. Chuckova sestra zazpívala "Válečnou hymnu republiky". Proč jenom právě na Markův pohřeb muselo pršet? Beztak to bylo u otevřeného hrobu dost těžké. Pastor se pomodlil obvyklé modlitby a trubač zahrál vojenskou večerku. Všichni, kdo měli Marka rádi, šli jeden po druhém naposledy k rakvi a pokropili ji svěcenou vodou.
Šla jsem jako poslední. Když jsem stála u rakve, jeden z vojáků, který ji nesl, ke mě přišel. "Vy jste učila Marka matematiku?" zeptal se. Přikývla jsem, aniž jsem odtrhnula pohled od rakve. "Mark o vás hodně mluvil," dodal.
Po pohřbu většina Markových spolužáků zamířila na oběd k Chuckovi na farmu. Markovi rodiče tam byli také a zjevně na mne čekali. "Chtěli jsme vám něco říct," povídá otec a vytáhl z kapsy náprsní tašku. "Tohle našli u Marka. Mysleli jsme si, že asi budete vědět, co to je."
Rozevřel náprsní tašku a opatrně z ní vyňal dva ošoupané listy papíru, které byli evidentně mnohokrát slepované a přeskládané. Ani jsem se nemusela dívat, co je na nich napsáno. Byly to papíry, na které jsem sepsala všechno dobré, co o Markovi prohlásili jeho spolužáci. "Moc vám za to děkujeme," řekla Markova matka. "Jak vidíte, Mark je uchovával jako poklad."
Kolem nás se začali sbíhat Markovi spolužáci. Chuck se rozpačitě usmál: "Já ten svůj seznam pořád ještě mám. Schoval jsem ho do horního šuplíku psacího stolu." Přidala se Johnova žena: "John chtěl, abych ho dala do alba se svatebními fotkami." "Já ten svůj taky ještě mám," ozvala se Marilyn. "Nosím ho v diáři." A Vicky, další spolužačka, sáhla do kabelky, vytáhla z ní peněženku a ukázala všem svůj odřený a roztřepaný seznam. "Pořád ho se sebou nosím," řekla pevně. "Myslím, že jsme si ho schovali všichni."
A tehdy jsem si musela sednout a rozplakala jsem se. Plakala jsem pro Marka a pro všechny jeho přátele, kteří ho už nikdy neuvidí.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: Helen P. Mroslová, knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
........................................................................................................................................................
Tenhle příběh, je jeden z mých nejoblíbenějších, doufám, že i Vám se bude líbit stejně tak jako mě... Řekla bych, že každý z jejích žáků, bude mít navěky kus Marka se sebou, všude. V srdci a na jejich papírech... Adrasteia

Sango a Miroku

13. srpna 2006 v 13:00 | Adrasteia |  Inuyasha
Že by blešky? :)
No jo no, láska asi trefí každého... Tady je důkaz ;)
Ale stejně... Jak to skončí? XD Prostě jako vždycky:
Ale jedno stále platí: Co se škádlívá, to se také rádo mívá... Aspoň to platí u nich :)

Povídky a příběhy: Opravdová láska

12. srpna 2006 v 13:00 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura
Opravdová láska
Mosses Mendelssohn, dědeček slavného německého skladatele, nebyl ani trochu pohledný. Byl malý a ještě ke všemu měl na zádech groteskní hrb.
Jednou jel navštívit hamburského obchodníka, který měl moc pěknou dceru. Jmenovala se Frumtje. Moses se do ní beznadějně zamiloval. Ale Frumtje svým nešťastným zjevem odpuzoval.
Když se nachýlila hodina odjezdu, Moses sebral odvahu a vyšel po schodech do jejího pokoje, aby s ní mohl ještě naposledy promluvit. Byla andělsky krásná, ale působilamu velkou bolest, protože se na něj nechtěla ani podívat. Po několika pokusech o konverzaci se Moses nesměle zeptal: " Věříš tomu, že se manželství uzavírá v nebi?"
"Ano," odpověděla s očima upřenýma na podlahu. "A ty?"
"Věřím," prohlásil. "Víš, pokaždé, když se narodí chlapec, Hospodin v nebi oznámí, jaké děvče si vezme za ženu. Když jsem se narodil já, také mi určil nevěstu. A pak dodal: 'Ale bude mít hrb.‛
Zakřičel jsem tehdy: 'Hospodine, hrbatá žena, to by byla tragédie. Prosím tě, dej ten hrb mně, a ano ať je krásná!‛"
Frumtje se mu po těch slovech podívala do očí a bylo vidět, že je pohnutá nějakou vzpomínkou, která byla zasuta kdesi hluboko v paměti. Vstala a podala Mendelssohnovi ruku a později se mu stala oddanou ženou.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: Barry a Joyce Vissellovi, knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

Citáty - O životě a jiných věcech 11.

10. srpna 2006 v 13:00 | Adrasteia |  Citáty
Jestliže jste si stavěli vzdušné zámky, není
vaše práce ztracena, postavíte-li pod ně nyní
základy. - Thackeray
.
Zármutek sneseš sám, ale radost musí být
sdílena. - Hubbard
.
Čím je člověk rozumnější a lepší, tím více
dobra v lidech pozoruje. - Pascal
.
Život je k tomu, aby člověk stoupal, ne
klesal. - Verhaeren

Kagome a Inuyasha

9. srpna 2006 v 13:00 | Adrasteia |  Inuyasha
Tak je tu necháme... Doufám, že tenhle minipříběh se někomu bude líbit... Mě se na ně dobře koukalo, tak je tu máte :) Adrasteia


Povídky a příběhy: Odvaha

6. srpna 2006 v 13:00 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura
Odvaha
"Tak ty si myslíš, že jsem odvážná?" zeptala se.
"Ano, samozřejmě."
"Možná máš pravdu. Ale bude to tím, že mě tomu měl kdo naučit. Povím ti o jednom takovém učitěli. Když jsem před lety pracovala jako dobrovolnice v standfordské nemocnici, seznámila jsem se tam s holčičkou, která trpěla jednou neobvyklou a těžkou nemocí. Zjistilo se, že se může uzdravit jenom tak, že dostane krev od svého pětiletého bratra, který tutéž nemoc zázračně přežil a vytvořil si v těle protilátky. Lékař bratříčkovi vysvětlil, jak se věci mají, a požádal ho, jestli by byl ochoten své sestře krev dát. Viděla jsem, jak na okamžik zaváhal, jenom tak, stačil nabrat ech, a hned odpověděl: 'Ano, udělám to, když to Lizu zachrání.‛
Při transfúzi měl lůžko vedle své sestry, díval se na ni a usmíval se, stejně jako my všichni, když jsme pozorovali, jak se jí vrací barva do tváří. Potom zblednul a zvážněl. Podíval se na lékaře, který stál nad ním a třesoucím hlasem se zeptal: 'Začnu umírat hned teď?‛
Byl malý a špatně si vysvětlil, co mu předtím lékař říkal; myslel si, že své sestře bude muset dát všechnu krev.
Je to pravda, naučila jsem se být odvážná," dodala, "ale jen proto, že jsem měla dobrého učitele."
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: Dan Millman, knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)


Povídky a příběhy: Ruka

4. srpna 2006 v 13:00 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura

Ruka

Titulní článek v novinách na Den díkůvzdání vyprávěl o učitelce, která dala prvňáčkům úkol nakreslit něco, za co jsou vděční. V duchu si myslela, že děti z chudých rodin nemají moc věcí, za které by mohli být vděčné. Věděla, že většinou nakreslí pečenou krůtu nebo stůl naložený jídlem. Zarazil ji však obrázek chlapce, který se jmenoval Douglas a namaloval ruku.
Ale čí ruku? Třída ta abstraktní představa uchvátila. "To určitě musí být Boží ruka, která nám dává najíst," řeklo jedno z dětí. "To je ruka zemědělce," prohlásilo jiné dítě, "protože chová krůty." Když se do práce zapojili všichni, učitelka se naklonila nad Douglasovu lavici a zeptala se, čí ruka to je. "To je vaše ruka, paní učitelko," zamumlal.
Vzpomněla si, jak často bere Douglase, to zanedbané a neduživé dítě, o přestávkách za ruku. Často brala děti za ruku. Ale pro Douglase to tolik znamenalo. Možná to bylo Díkůvzdání ne za hmotné věci, ale za naději a štěstí, které můžeme alespoň trochu předat ostatním.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: Neznámý autor, knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

Dívky

3. srpna 2006 v 13:00 | Adrasteia |  Anime a Manga

Citáty - O přátelství 10.

2. srpna 2006 v 13:00 | Adrasteia |  Citáty
Podej přátelům ruku, ale neměj přitom
zavřené prsty. - Diogenes Laertios
.
Přátelství násobí radost a dělí žalost. - Bacon
.
Stejně jako je k pálení staré dřevo,
k projížďce starý kůň, ke čtení stará kniha
a k pití staré víno, je třeba si přát mít staré
přátele. - Wright
.
Naučme se ukázat člověku přátelství dokud
je živ, a ne, až když umře. - Fitzgeral
.
Odsuzuji-li chyby svých přátel, to ještě
neznamená, že bych je měl přestat mít rád. - London