Červenec 2006

Povídky a příběhy: Jedna po druhé

31. července 2006 v 13:00 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura
Jedna po druhé
Jeden náš přítel se procházel při západu slunce po liduprázdné pláži v Mexiku. Najednou v dálce spatřil nějakou postavu. Když přišel blíž, zjistil, že je to nějaký domorodec, který se co chvíli shýbá, zdvihá něco ze země a hází to do vody. A tak pořád kolem dokola.
Když se náš přítel přiblížil ještě víc, uviděl, že ten člověk sbírá hvězdice vyplavené na pláž a jednu po druhé je hází zpátky do vody.
Náš přítel na něj zmateně hleděl. Pak k němu přistoupil a zeptal se: "Dobrý večer, příteli. Copak to tu děláte?"
"Házím ty hvězdice zpátky do moře. Vidíte? Je odliv a uvízly na břehu. Když je nehodím zpátky, tak tu leknou."
"Dobře," povídá přítel, "ale na téhle pláži musí být tisíce hvězdic. Všechny se vám určitě sebrat nepodaří. Je jich prostě moc. A víte, že se tohle pravděpodobně děje na stovkách pláží po celém pobřeží? Nemyslíte, že tím stejně nic nezměníte?"
Domorodec se usmál, sehnul se a zdvihl z písku další hvězdici. Když ji házel do moře, odpověděl: "Pro tuhle jsem to změnil!"
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídky a knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

Obrázky - Suikotsu 1.

30. července 2006 v 13:00 | Adrasteia |  Inuyasha

Povídky a příběhy: Prodám štěňata

29. července 2006 v 13:00 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura
Prodám štěňata
Majitel obchodu vyvěsil na dveře cedulku s nápisem "Prodám štěňata". Takový nápis má moc přivábit děti, a také se hned u něj vynořil malý chlapec. "Za kolik budete ta štěňata prodávat?" zeptal se.
Prodavač odpověděl: "Za třicet až padesát dolarů."
Chlapec zalovil v kapse a vytáhl hrst drobných. "Mám dva dolary a třicet sedm centů," řekl. "Mohl bych se na ně podívat?"
Prodavač se usmál, hvízdnul a z boudy vyběhla Lady a za ní se z obchodu rozběhlo pět maličkých chlupatých kuliček. Jedno štěňátko vůčihledně zaostávalo za ostatními. Chlapec najednou ukázal právě na to, které se belhalo vzadu. "Co je s tím pejskem?"
Majitel vysvětlil, že veterinář to štěně prohlédl a zjistil, že nemá kyčelní jamku, takže bude pořád kulhat. Celý život bude chromé. Chlapce se zmocnilo vzrušení. "To štěně chci koupit."
Majitel mu povídá: "Ale ne, za toho pejska mi přece nebudeš platit. Jestli ho opravdu chceš, tak si ho vezmi, dám ti ho zadarmo."
Chlapec se rozzlobil. Podíval se majiteli zpříma do očí, napřáhl ruku a prohlásil: "Já nechci, abyste mi ho dával. Ten pejsek má stejnou cenu jako všichni ostatní a já ji taky zaplatím. Teď vám dám dva dolary třicet sedm centů a pak vám budu platit každý měsíc padesát centů., dokud h nesplatím."
Majitel mu odporoval: "Přece si nechceš toho pejska opravdu koupit. Nikdy s tebou nebude moct běhat a skákat a hrát si jako ostatní štěňata."
Na to se chlapec sehnul a vyhrnul si levou nohavici, pod kterou se ukázala pokřivená a chromá noha s mohutnou kovovou oporou. Podíval se na majitele a tiše dodal: "Já taky tak dobře neběhám, a to štěňátko potřebuje někoho, kdo mu bude rozumět."
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: Dan Clark - Odolat bouři, knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)


Obrázky - Kohaku 1.

26. července 2006 v 13:00 | Adrasteia |  Inuyasha

Povídky a příběhy: Tajemná noc víry

25. července 2006 v 13:00 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura
Tajemná noc víry
Ještě nejsem dost velký na to, abych mohl hrát baseball nebo fotbal. Není mi ještě osm. Maminka mi říkala, že až začnu hrát baseball, nebudu běhat tak rychle, jako ostatní, protože jsem měl operaci. Odpověděl jsem jí, že to nebudu potřebovat. Až budu hrát baseball, odpálím míček až ven z hřiště. A pak budu klidně moct jít pomalu.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: Edward J. McGrath Jr. - "Mimořádný přístup k životu", knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

No, zpět do anticivilizace :-D... Zpět do doby kamené... XD

23. července 2006 v 10:02 | Adrasteia |  Moje vzkazy Vám
No, tak dnes se rozloučím s notebookem... Budu to muset bez něj přežít :), ale to zvládnu. Za poslední dny, co jsem naprogramovala deset článků a z toho je asi 5 příběhů, toho mám plný zuby. Bude toho ještě asi víc, dokuď mám ten notebook, tak Vám sem prostě na dobu mé nepřítomnosti něco nastrkám... Ještě k těm článkům: Objevují se ve 13:00 a po obrázkách je vždycky druhý den příběh nebo prostě něco psaného. Takže je to: Obrázky, text, obrázky, text... Doufám, že se Vám všechno bude aspoň trochu líbit... Protože jsem jsem málem uvařila u PC, jak je vedro. Dneska nám konečně v Děčíně zapršelo, hurá! :) Tak se tu mějte, možná sem ještě něco dám, jen jsem chtěla dát vědět, jak to tu vlastně bude s příspěvky na můj blog. Opět zakončím známou větou: Užijte si prázdniny, ať se nikomu nic závažného nestane, ať se máte prostě co nejlépe a ať prázdniny 2006 prožijete naplno, ať s rodičemi, nebo s přáteli a nebo i sami. Ahojík, Adrasteia ;-D
PS: Články jsou až do 15.8.

Povídky a příběhy: Maličkost

23. července 2006 v 9:41 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura

Maličkost

Každý člověk může být úžasný...
protože každý může něčím
sloužit. Ke službě člověk
nepotřebuje univerzitní titul.
Nemusí ani zvládat shodu
podmětu s přísudkem. Jediné, co
potřebuje, je laskavé srdce. Duši
zrozenou z lásky.
- Martin Luther King Jr.
Když se Mark jednou vracel ze školy, všiml si, že chlapec, který šel kousek před ním, zakopl a vypadly mu všechny učebnice, s nimi dva svetry, baseballová pálka, jedna rukavice a malý kazetový magnetofon. Mark se sehnul a pomáhal mu posbírat rozházené předměty. Měli společnou cestu, a tak mu s nákladem pomohl. Po cestě Mark zjistil, že se chlapec jmenuje Bill, že má rád videohry, baseball a dějepis, že má problémy s předměty, které mu nejdou, a právě se rozešel s děvčetem.
Billův dům byl blíž, a tak Bill pozval Marka na cocacolu a na televizi. Strávili spolu příjemné odpoledne, hodně se nasmáli a napovídali, dokud se Mark nevydal domů. Chlapci se začali scházet, jednou nebo dvakrát šli spolu na oběd a oba zároveň postoupili na střední školu. Dostali se na stejnou školu a zběžně se vídali i dál. Dočkali se toužebně očekávaného posledního ročníku a tři týdny před jeho koncem se Bill zeptal Marka, jestli by si mohli popovídat.
Bill začal mluvit o dni, kdy se před léty poznali. "Nebylo ti divné, že jsem tehdy nesl tolik věcí?" zeptal se Bill. "Víš, vyklidil jsem tenkrát svou skřínku, protože jsem nechtěl, aby ji po mě musel někdo uklízet. Nastřádal jsem si máminy prášky na spaní a šel jsem se domů zabít. Ale když jsme si spolu tak povídali a smáli se, došlo mi, že kdybych se zabil, tak bych o to přišel a přišel bych i o spoustu dalších odpolední, která mohla být taky taková. Tak vidíš, Marku, když jsi mi toho dne posbíral učebnice, udělal si pro mě mnohem víc. Zachránil si mi život."
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: John W. Schlatter, knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

Povídky a příběhy: Překážky

21. července 2006 v 20:00 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura
Překážky
My, kdo jsme byli v koncentračních táborech, si pamatujeme na lidi, kteří chodili po barácích a utěšovali ostatní, dávali jim svůj poslední kousek chleba. I když jich bylo málo, poskytovali nám dostatečný důkaz o tom, že člověku můžete sebrat všechno kromě jedné věci: kromě jeho poslední svobody - zvolit si za jakýchkoli okolností svůj vlastní postoj, rozhodnout se, jak bude jednat.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: Viktor E. Frankl - Hledání smyslu, knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
.......................................................................................................................................................
Překonávání překážek
Překážky jsou ony obávané věci,
které spatříte, když odvrátíte
pohled od svého cíle.
- Henry Ford

Povídky a příběhy: Tady by to nešlo?

21. července 2006 v 18:29 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura
Tady by to nešlo?
Potřebujeme čtyři objetí denně,
abychom přežili. potřebujeme
osm objetí denně, abychom
vydrželi. A dvanáct objetí denně
potřebujeme, abychom rostli.
- Virginia Satirová
Na setkáních a seminářích učíme lidi, aby se navzájem objímali. Většinou namítají: "Lidi na mém pracovišti byste nikdy neobjali." Jste si tím jistí?
Podívejte se na jeden dopis absolventky jednoho z našich seminářů.
Milý Jacku,
dnešní den jsem zahájila s dost pochmurnou náladou. Přišla ke mě přítelkyně Rosalinda a zeptala se, jestli dnes rozdává objetí. Jenom jsem něco zamrmlala, ale pak jsem začala přemýšlet o objímání a o všem, co se v tomto týdnu dělo. Začala jsem si číst leták "Aby se ze semináře nevytratil život", který jsi nám rozdal, a bezděky jsem se přikrčila při slovech o rozdávání a přijímání objetí, protože jsem si nedokázala představit, že bych objala někoho v práci.
Nakonec jsem se rozhodla, že si udělám "objímací den", a začala jsem brát kolem ramen zákazníky, kteří ke mě přišli. Bylo úžasné vidět, jak se lidé rozzářili. Jeden student na MBA mi vyskočil na stůl a tancoval na něm. Někteří se dokonce vrátili a požádali mě, jestli bych je neobjala ještě jednou. Dva opraváři kopírek, kteří kolem jenom procházeli a vůbec spolu nemluvili, byli tak překvapení, že se probrali a nejednou si začali povídat a smát se na celou halu.
Myslím, že jsem objala snad každého na Whartonově ekonomické fakultě, a navíc zmizelo všechno, co mě dnes ráno trápilo, včetně fyzických problémů. Promiň, že je ten dopis tak dlouhý, ale jsem prostě nadšená. Nejkrásnější bylo, když se před mým stolem najednou objímalo deset lidí. Nemohla jsem tomu uvěřit.
S pozdravem
Pamela Rogersová
P.S.: Po cestě domů jsem objala policistu na 37. ulici. Řekl mi: "No tedy! S policajtem se nikdo neobjímá. Nechcete po mně něco náhodou hodit?"
Jiný absolvent semináře nám o objímání poslal následující text:
Objímání je zdravé. Povzbuzuje imunní systém, udržuje dobrou kondici, léčí deprese, snižuje stres, působí proti nespavosti, posiluje, omlazuje, nemá žádné nepříznivé vedlejší účinky - je to prostě zázračný lék.
Objímání je zcela přírodního složení. Je organického původu, přírodně sladké, neobsahuje pesticidy, konzervační látky, umělé přísady a je stoprocentně zdraví prospěšné.
Objímání je prakticky dokonalé. Nemá žádné pohyblivé součásti, nevybíjejí se mu baterie, nepotřebuje pravidelné technické kontroly, má nízkou spotřebu energie, ale vysoký energetický přínos, je odolné proti inflaci, netloustne se po něm, nevyžaduje ani měsíční splátky, ani pojištění, je chráněno proti krádeži, je nezdanitelné, neznečišťuje životní prostředí a samozřejmě je plně vratné.
Neznámý autor
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: Jack Canfield, knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

Povídky a příběhy: Takový bratr

20. července 2006 v 23:28 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura
Takový bratr
Můj přítel dostal od bratra k Vánocům auto. Když na Štědrý den vyšel z práce, uviděl, jak jeho auto, zářící novotou, obchází nějaký výrostek a obdivně si ho prohlíží. "Pane, to je vaše auto?" zeptal se.
Paul přikývl. "Bratr mi ho dal k Vánocům." Chlapec byl z toho u vytržení. "To chcete říct, že vám ho váš bratr dal a vy jste za něj nemusel vůbec nic zaplatit? No tedy, kdybych já..." zarazil se.
Paul samozřejmě věděl, co by si chlapec přál. Taky by chtěl mít takového bratra. Ale to, co řekl, Paula skoro porazilo.
"Já bych chtěl být také takový bratr."
Paul se na chlapce užasle podíval a bez rozmýšlení navrhl: "Chtěl by ses svézt?"
"No jasně, a jak rád!"
Po chvilce jízdy se chlapec otočil k Paulovi a se zářícíma ho požádal: "Pane, mohl byste mě, prosím vás, odvézt před dům?"
Paul se usmál. Myslel si, že ví, co má chlapec za lubem. Chce se v tom velkém autě ukázat sousedům. Ale zase se spletl. "Mohl byste zastavit tam, jak jsou ty dva schody?" zeptal se chlapec.
Dojeli ke schodům. Paul na chlapce čekal a za chviličku uslyšel, jak se vrací. Ale neběžel. Nesl svého menšího ochrnutého bratra. Posadil ho na dolní schůdek a otočil ho směrem k Paulovi.
"Tady je to auto, Buddy. A je to přesně tak, jak jsem ti říkal doma. Bratr toho pána mu ho dal k Vánocům a nechtěl za něj vůbec nic. A já ti dám jednou přesně takové... a pak se budeš moct sám jezdit dívat na všechny ty krásné vánoční dárky, co jsou ve výlohách, jak jsem ti vyprávěl."
Paul vystoupil z auta a posadil chlapce na pravé přední sedadlo. Jeho bratr se zářícíma očima vyšplhal dozadu a ve třech se vydali na nezapomenutelnou vánoční jízdu.
Ten Štědrý večer Paul pochopil, co chtěl Ježíš říct slovy: "Je krásnější dávat..."
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: Dan Clark, knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

Yukirin's Gallery - 1.

20. července 2006 v 16:10 | Adrasteia |  Yukirin's Gallery

Povídky a příběhy: Dárek

19. července 2006 v 20:38 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura
Dárek
Bennet Cerf vypráví tento dojemný příběh o jízdě autobusem po jedné z hrbolatých okresek na Jihu.
V autobuse seděl starší pán s kyticí čerstvě nařezaných květin. Přes ulici seděla dívka a pořád po jeho kytici pokukovala. Dojeli ke stanici, kde starší pán vystupoval. Rozhodně vzal kytici a položil jí dívce do klína: "Vidím, že se vám ty kytičky líbí," řekl na vysvětlenou, "a moje paní by vám je určitě ráda dala. Povím ji, že jsem je dal vám." Děvče přijalo květiny a dívalo se na pána, který zatím vystupoval z autobusu a prošel brankou malého hřbitůvku.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: Bennet Cerf, knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

Ano nebo naopak ne

18. července 2006 v 18:18 | Adrasteia |  Ankety
Ahojky lidičky. Další anketka je tu. Připadá mi to tu, mě samotné nějaké nedostatečné... Ale nevím, co sem přidat a jestli sem něco vůbec mám přidat, něco nového. Vím, videa tu nemám... Budou, ale pro dnešek mám v Děčíně moc pomalý net, bylo by to na víc jak pár hodin. Ale brázky a text sem mohu dávat. Kdyby se někdo zasekl u této anketky, doufám v to, tak sem něco krátce napište, třeba jméno anime, o kterém by jsem se pak mohla zmínit, nebo o obrázkách na přání. Budu se snažit všem vyhovět, ale nejsem všemocná a tenhle internet co tu mám také ne :-D. Přeji pěkný den i zbytek těch prázdninových. Pa, Adrasteia

Povídky a příběhy: Píseň srdce

18. července 2006 v 17:52 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura
Píseň srdce
Kdysi dávno žil jeden skvělý muž, který se oženil s dívkou svých snů. Z jejich lásky se narodila holčička. Byla čiperná a veselá a onen skvělý muž jí měl moc rád.
Když byla ještě hodně malá, zdvihal jí do výšky, broukal jí a zpíval a tancoval s ní po místnosti se slovy: "Mám tě moc rád, moje malá."
Když holčička vyrůstala, onen skvělý muž ji k sobě vždycky přitiskl a řekl jí: "Mám tě moc rád, moje malá." A holčička našpulila pusu: "Já už nejsem žádná malá holčička." Muž se tomu zasmál a řekl: "Ale pro mě budeš malá pořád."
Holčička, která už vůbec nebyla malá, odešla z domova a vydala se do světa. Poznala lépe sebe i onoho muže. Poznala, že je opravdu skvělý a silný, protože teď jeho silné stránky viděla sama. Jednou z nich bylo, že dokázal projevovat svou lásku své rodině. Kamkoli se holčička vydala, všude jí onen muž zavolal a řekl jí: "Mám tě moc rád, moje malá."
Jednoho dne v bytě oné holčičky, která už vůbec nebyla malá, zazvonil telefon. Se skvělým mužem bylo zle. Ranila ho mrtvice. Má afázii, vysvětlili holčičce. Nemůže mluvit. A nebyli si ani jisti, jestli rozumí, co mu lidé říkají. Nemůže se smát ani usmívat, chodit, objímat, tancovat nebo říct holčičce, která už vůbec nebyla malá, že ji má moc rád.
A tak šla k lůžku, na kterém ležel ten onen skvělý muž. Když ho uviděla v nemocničním pokoji, vypadal malý a vůbec se nezdál silný. Díval se na ni a pokoušel se něco říct, ale nešlo mu to.
Holčička udělala to jediné, co mohla. Vylezla si na postel vedle skvělého muže a z očí jí stekly slzy. Natáhla ruce kolem nehybných ramen svého otce.
Položila mu ramena na prsa a myslí se jí honila spousta věcí. Vzpomínky na ty krásné časy, které spolu strávili, jak se s ním cítila vždycky v bezpečí a jak jí bylo dobře. Trápila ji ztráta, se kterou se bude muset vyrovnat, stýskalo se jí po slovech, kterými ji vždycky utěšoval.
A pak uslyšela, jak mu bije srdce. Srdce, které bylo vždycky plné oné melodie a slov, která jí tak chyběla. Srdce bilo vytrvale dál a nedbalo na poškození ostatních částí těla. A jak na něm měla položenou hlavu, stalo se kouzlo. Uslyšela to, co potřebovala slyšet.
Jeho srdce bilo do rytmu slov, která už jeho ústa nedokázala vyslovit...
Mám tě moc rád
Mám tě moc rád
Mám tě moc rád
Moje malá
Moje malá
Moje malá
A to jí stačilo.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: Patty Hansenová, knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

Další vtípky

18. července 2006 v 15:03 | Adrasteia |  Inuyasha

Povídky a příběhy: Máš velkou cenu

17. července 2006 v 21:43 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura

Máš velkou cenu

Jedna učitelka v New Yorku se rozhodla ocenit své žáky posledního ročníku tím, že jim řekne, co je na nich dobrého a čím vynikají. Postupovala při tom podle pokynů Helice Bridgesové z kalifornského Del Maru a požádala každého studenta zvlášť, aby se postavil před třídu. Nejdřív všem řekla, čím je onen student pro ni a pro třídu důležitý, a o tom každému dala modrou stužku, na které bylo zlatým písmem napsán: "Mám velkou cenu."
Potom vybídla celou třídu, aby udělala totéž, protože chtěla vidět, jak bude takové uznání působit na společenství. Všem studentům dala po třech stužkách s vysvětlením, že mají stejným způsobem ocenit někoho jiného. Potom měli sledovat účinky takového ocenění, zjistit, kdo komu dal stužku, a o týden později si měli při vyučování probrat výsledky.
Jeden ze žáků se vydal za asistentem z jednoho místního podniku a poděkoval mu tak za pomoc s plánováním budoucího zaměstnání. Připjal mu modrou stužku na košili a dal mu je se slovy: "Naše třída pracuje na takovém projektu o uznání, a tak tě prosím, abys také našel člověka, kterého bys rád ocenil, a přidal mu ještě jednu stužku, aby i on mohl projevit uznání někomu jinému. Pak mi, prosím tě, pověz, jaké to bylo."
Tentýž den se asistent vypravil za svým vedoucím, který byl mimochodem vyhlášený mrzout. Požádal vedoucího, aby se posadil, a řekl mu, jak se obdivuje jeho tvůrčím schopnostem. Vedoucí vypadal dost překvapeně. Asistent se zeptal, jestli by mu mohl darovat tuto modrou stužku a jestli mu ji může připnout. Vedoucí překvapeně odpověděl: "No, ano."
Asistent vzal modrou stužku a připnul ji vedoucímu na sako kousek nad srdce. A zeptal se: "Mohl byste pro mne něco udělat? Vzal byste si ještě tuhle stužku a projevil jí uznání někomu jinému? Chlapec, který mi je před tím dal. dělá ve škole takovou práci a rádi bychom, aby se uznání nezastavilo u nás a abychom věděli, jak na to lidé reagují."
Když vedoucí toho večera přišel domů, zavolal si svého čtrnáctiletého syna a řekl mu, aby si sedl. "Dneska se mi stala věc, které bych se nikdy nenadál. Seděl jsem v kanceláři a přišel ke mně jeden asistent a řekl mi, že mě obdivuje, a dal mi modrou stužku za tvůrčí schopnosti. Představ si to: on si myslí, že jsem kdovíjak tvůrčí. Pak mi na sako nad srdce připnul modrou stužku s nápisem 'Mám velkou cenu‛. Dal mi ještě jednu a požádal mě, abych jí ocenil někoho jiného. Po cestě domů jsem přemýšlel, komu bych ji dal, a napadl jsi mě ty. Chci ji dát tobě.
Mám pořád strašně práce a spěchám, a když přijdu domů, moc se ti nevěnuju, Někdy na tebe křičím, že nemáš dost dobré známky a že máš v pokoji nepořádek, ale dneska jsem si prostě chtěl s tebou sednout a... no, říci ti, že pro mě hodně znamenáš. Kromě maminky jsi pro mě ten nejdůležitější člověk. Jsi skvělý kluk a mám tě moc rád!"
Užaslý chlapec se rozvzlykal. Slzy mu tekly proudem a nemohl se utišit. Pláč mu otřásl celým tělem. Pak se podíval na otce skrze slzy a řekl: "Tati, víš, já jsem se chtěl zítra zabít, protože jsem si myslel, že mě nemáš rád. Teď už nemusím."
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka: Helice Bridgesová, knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
........................................................................................................................................................
Tento příběh mám ráda hlavně proto, že jen pár slov, malý dárek, v podobě Modré stuhy s nápisem: Mám velkou cenu, dokázal zachránit život.

Obrázky - Cowboy Bebop

17. července 2006 v 16:30 | Adrasteia |  Cowboy Bebop

Povídky a příběhy: Objímající soudce

16. července 2006 v 13:01 | Adrasteia |  Povídky, příběhy, knihy... Literatura

Objímající soudce

Nenarážej do mě - obejmi mě!
- Samolepka na nárazníku
Lee Shapiro je penzionovaný soudce. Je jedním z těch, kteří nesmírně milují lidi. V určitém věku kariéry Lee zjistil, že největší silou je vůbec láska, a proto se stal "objímačem". Každému začal nabízet objetí. kolegové mu proto začali přezdívat "objímající soudce" (snad jako opak popravujícího soudce). Na auto si vylepil nápis "Nenarážej do mě - obejmi mě!"
Asi před šesti lety Lee vymyslel objímající soustavu. Na ní je napsáno "Srdce za objetí". Uvnitř má třicet červených krajkových srdíček se špendlíkem na připevnění na rubu. Lee vezme objímající soupravu, vydá se do ulic a nabízí lidem červené srdíčko výměnou za objetí.
Lee se tím tak proslavil, že ho často zvou na programové konference a shromáždění, aby tam přednesl své poselství o bezpodmínečné lásce. Na konferenci v San Francisku mu štáb místní televize namítl: "Ono je jednoduché objímat lidi, kteří přišli sem na konferenci. Ale ve skutečném světě to nikdy nemůže fungovat."
Vyzvali Leea. aby se pokusil obejmout několik lidí venku na ulici. Tak se Lees doprovodem televizního štábu vydal do ulic San Franciska. Jako první oslovil kolemjdoucí ženu. "Dobrý den, jsem Lee Shapiro, objímající soudce. Rozdávám tahle srdíčka výměnou za objetí." "Proč ne?" odpověděla. "To bylo příliš lehké." poznamenala komentátor místní televize. Lee se rozhlédl kolem. Uviděl hlídačku parkoviště, které právě vynadal majitel BMW, protože mu napsala pokutu za překročení parkovací doby. Lee k ní rázně zamířil s kamerami v patách a řekl: "Zdá se mi, že by vám objetí udělalo dobře. Já jsem objímající soudce a rád bych vím jedno objetí věnoval." Přijala ho.
Televizní komentátor sáhl po svém nejtěžším kalibru. "Podívejte, právě jede autobus. Řidiči autobusu jsou ti nejotrlejší, nejprotivnější, nejzlostnější lidé z celého San Franciska. Zkusme, jestli se vám podaří jednoho z nich obejmout." Lee výzvu přijal.
Když autobus zastavil u chodníku, Lee oslovil řidiče: "Dobrý den, jsem Lee Shapiro, objímající soudce. Vaše práce musí být hodně stresující. Já dnes nabízím lidem objetí, abych jim tu zátěž trochu ulehčil. Můžu vás obejmout?" Stodevadesáticentimetrový a dobře stokilový řidič vstal ze sedadla, vystoupil z autobusu a řekl: "Proč ne?"
Lee ho objal, dal mu srdíčko a zamával odjíždějícímu autobusu na rozloučenou. Televizní štáb zůstal němě stát. Nakonec komentátor prohlásil: "Musím přiznat, že to nechápu."
Jednoho dne na prahu Leeova domu objevila jeho přítelkyně Nancy Johnsonová. Nancy je profesionální klaun a stála tam v pracovním: v kostýmu a nalíčená jako na představení. "Lee, popadni své objímací soupravy a půjdeme do domova pro postižené."
Když dorazili do domu, začali rozdávat pacientům klaunské čepice, srdíčka a objetí. Lee se zpočátku necítil ve své kůži. Ještě nikdy se neobjímal s lidmi, kteří jsou nevyléčitelně nemocní, silně retardovaní nebo ochrnutí na celém těle. Bylo to opravdu náročné. Ale za chvíli se do toho s Nancy vpravil a spolu se stále delším průvodem lékařů, sester a sanitářů putovali z oddělení na oddělení.
O několik hodin později už zbývalo jen jedno, poslední oddělení. Žilo v v něm čtyřiatřicet nejtěžších případů, jaké kdy Lee viděl. Pohled na ně byl smutný, že to Leeovi trhalo srdce. Ale přišli sem s Nancy proto, aby se podělili o lásku a něco pro ty lidi udělali, a tak se vydali na cestu po pokoji. Doprovázel je zástup lékařského personálu se srdíčky na límcích a s papírovými čepici na hlavách.
Jako poslední obyvatel pokoje zbýval Leonard. Měl na sobě veliký bryndák, na který mu stékaly sliny. Lee viděl, jak si ho Leonard pomalu mokří, a řekl: "Pojď, Nancy, ten nás vůbec nevnímá." Odpověděla: "No tak, Lee. Je to přece také lidská bytost." A posadila Leonardovi na hlavu klaunskou čepici. Lee vzal jedno ze svých červených srdíček a připíchl je na Leonardův bryndák. Zhluboka se nadechl, sklonil se a přitiskl Leonarda k sobě.
Leonardo se z ničeho nic rozkřičel: "Eeeeh! Eeeeh!" Několik dalších pacientů začalo bouchat různými předměty o sebe. Lee se otočil na personál, aby mu vysvětlili, co se děje, ale všichni lékaři, sestry i sanitáři plakali. Lee se zeptal vrchní sestry: "Co se děje?"
Na její odpověď Lee nikdy nezapomene: "Poprvé za třiadvacet let vidíme, že se Leonard směje."
Změnit něco v životě ostatních lidí je tak jednoduché.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši, povídka a knížka: Jack Canfield a Mark Victor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

Obrázky - Jakotsu - 1.

16. července 2006 v 9:54 | Adrasteia |  Inuyasha
Ta co?... Má mě rád(a)... Nemá mě rád(a)... ;-)